Jak se nenechat manipulovat a jak se bránit manipulaci
Zdroj: vygenerováno pomocí Microsoft AI
Nedávno jsem při bloudění mezi regály v knihkupectví narazila na stolek s knihami pro ženy. Doslova se prohýbal pod tituly typu “Muži – návod k použití”, “Buďte mrcha” apod. Většina z nich pak při zběžném prolistování obsahuje různé návody, jak pomocí manipulativních technik dostat z partnerů po čem by nejspíš ženské srdce mohlo zatoužit. Vedlejší stůl byl věnován mužům. Zde se pro změnu skvěly brožury a tlustospisy na téma manipulace v práci. Je pro mě více než zarážející, jak zajímavá pro nás manipulace je. A to bohužel ne jako něco, s čím si přejeme přestat, ale naopak, co toužíme dokonaleji ovládat. Sama jsem se několikrát na svém kurzu komunikace setkala s přáním naučit se jak manipulovat se svým okolím.
Nejčastější manipulace
Většinou manipulujeme principem změna nebo pocit viny. Partnerovi (třeba otázkou) dáváme na výběr ze dvou možností: „Buď uděláš, co já chci, nebo se budeš cítit mizerně. Vyber si.“ Za nejkrutější považuji manipulaci, která je uplatňována vůči dětem ve smyslu, že pokud dítě dělá, co si přejeme (nosí jedničky, vyhrává atletické soutěže, dojídá jídlo…), budeme jej více milovat. V opačném případě cítíme zklamání a emoční ochladnutí. Přenos tohoto modelu do partnerství? K nezaplacení.
To, že manipulujeme a kontrolujeme chování druhých, si dost často ani neuvědomujeme. Důvodů, proč to děláme, je mnoho. Jeden ze základních je, že nevěříme, že jsou dostatečně kompetentní na to, aby si sami stanovovali své cíle a nacházeli k nim cestu (tak, aby bylo dosaženo vyšších cílů). Podle toho, jak velkou kompetentnost lidem přikládáme, se liší i způsob kontroly, kterou na ně uplatňujeme. Ty můžeme shrnout do čtyř základních: péče, dozírání, přesvědčování a vyjednávání. Čím silnější kontrola je, tím větší neseme zodpovědnost za výsledek. Problém nastává, když činíme za výsledek zodpovědné partnery.
Péče
Nejtvrdším způsobem kontroly je tolik oblíbená péče. Jestliže mám například úkol kalkulaci výnosů určitého produktu, tak zaměstnanci, který to dostane na starost, jako vedoucí ukážu způsob, jak ji má vypočítat, navrhnu mu tabulku, v lepším případě ho nechám tabulku vyplnit, pak opravím chyby, znovu provedu kontrolu a hotovou práci odevzdám. Prostor pro iniciativu podřízeného? Nula. Jestliže se chystáte s přáteli na lyže a váš partner vám lyže zkontroluje, odnese do servisu, seřízené sbalí do vaku a vy potom na sjezdovce uděláte kotrmelec, lyže nevyhodí, díky čemuž si zlomíte nohu, hádejte, čí to bude vina.
Dozírání
Dozírání je postup, kdy stanovíte cíl a na dopředu domluvených bodech kontrolujete jeho plnění. Jsem přesvědčena, že kdyby alespoň polovina manažerů pracovala tímto způsobem (místo používání péče), výrazně by se zvedla pohoda i výkonnost zaměstnanců.
Přesvědčování
Jestliže se starám pouze o motivaci, aby se druhý úkoloval a dělal, co je třeba, mluvíme o přesvědčování. Nedáváme jim žádné cíle, jen se staráme o jejich hodnoty a postoje, abychom měli jistotu, že jsou dostatečně motivováni k dosahování vyšších cílů. V praxi tento postup není moc častý. Může to vypadat třeba tak, že se s dítětem (které už je dostatečně samostatné - není v první nebo druhé třídě) bavím o tom, čím by se jednou chtělo stát a jak by se k tomu mohlo dostat, na místo, abych denně kontrolovala, jestli se učí a psala s ním domácí úkoly (pokud o to samo nepožádá).
Vyjednávání
V případě, že pouze stanovíme vyšší cíle a pak trpělivě zjišťujeme, co partner potřebuje, aby jich dosáhl, pak jde o vyjednávání. Pakliže jsme se společně prodebatovali až k tomu, že letos pojedeme na dovolenou, kterou vybere partner, můžeme se zeptat, jak bude při výběru postupovat a jestli chce v nějakém momentě naši součinnost. A to je všechno.
Závěr
Čím méně kontroly a manipulace uplatňujeme, tím spíše rozšiřujeme kompetence druhého. V opačném případě je konzervujeme a časem snižujeme. Můj kamarád žil několik let s velmi pečující partnerkou. Po rozpadu jejich vztahu začal bydlet sám a zjistil, že má fatální nedostatky v péči o sebe i domácnost. Naučila jsem ho vyžehlit košili i pustit pračku. Po čase mi s hrdostí vyprávěl, jak teď už vše zvládá sám. Jeho cena na sňatkovém trhu tím značně vzrostla, takže jeho osamocení netrvalo dlouho. Nicméně v žádném dalším vztahu už se partnerkou obsluhovat nenechal.
Když se rozhodneme ponechat zodpovědnost na druhých a nekontrolovat, klade to nároky i na nás. Vstupujeme tím totiž do rizika, že věci nedopadnou podle našich představ. Někdy v nás může hlodat pocit, že kdybychom to bývali dopečovali do konečného stavu sami, už by to dávno bylo hotové. Podpora je časově náročnější a vyžaduje důvěryhodný vztah. od toho, kdo podporuje, to chce hodně (sebe)důvěry, schopnosti podržet druhého v jeho vlastním řešení a síly umět jít přechodně i do rizika, že to zvládne hůř, než bychom to udělali sami.
Ve vztazích, kde je podpora místo kontroly, se cítíme svobodní a jsme v nich dobrovolně. Nevytváříme prostředí pro vzájemnou škodlivou závislost (každý vztah je do jisté míry závislostí). Jsou to vztahy, kde říkáme: „Mám Tě rád/a. Záleží mi na tom, abys byl/a šťastný/á. Vyber si svou vlastní cestu. Já Tě budu podporovat.“ na místo „Mám Tě rád/a. Potřebuji Tě, abych byl/a šťastný/á. Buď se mnou. Neodcházej. Naplňuj mé potřeby.“
Použitá literatura: Petr Parma: „Umění koučovat“, Alfa Publishing, Praha 2006
Mgr. Zuzana Krajča
Pomáhám lidem jako jste vy s párovou a individuální psychoterapií přes 17 let. Věřím, že problémy a trápení se dají řešit a nemusíme v nich setrvávat. Psychoterapie je cestou, jak na nich pracovat.
Zvládneme to společně. Stačí se jen ozvat.